VINCENC CHVOJKA KDESI V CHERSONSKÉ GUBERNII (1900)

 

Karel Sklenář: Z Čech do Pompejí

 

Jsem opálen jako cikán … celé líce (obličej) jako by bylo osmažené, kůže se z něho mně odlupuje a pocit, jak by ono v ohni bylo. Můžete sobě představiti, jaké bývají podmínky, bezkonečná step, země černá jako uhel, slunce praží, 50 až 100 lidí širokými lopatami vyhazují zem, která jest jak ňuchatelný tabák, předávaje jedni druhým onu do výše 5 – 15 metrů vysokého nad hrobem náspu, přitom vichřice v stepi ustavičně v své činnosti, pot z obličeje se leje, na něho padá množství černého prachu a nehledě k tomu při pracovníkách (dělníkách) musíš stále státi, dávaje jim příkazy jak kopati, v kterou stranu neb v hlubinu, musíš hleděti ustavičně za všemi, hlavně maje zřetel k tomu, aby stěna země jich nezasypala, aneb by některý předmět nebyl poškozen. Pracuje se od 4 hodin ráno do 8 hodin večera.

Letošního roku kopám s jedním z hlavních jenerálů od dělostřelectva, s jenerállietnantem von Brandenburkem, rozumí se, že se zaměňujeme, leč oba jsme a musíme býti při pracích přítomnými. Píti vodu musíme se vystříhati, nebera onu v ústa celé dny, pouze večer a ráno služebnictvo připraví nám vřelý čaj; takové jsou naše práce od jara někdy do zimy.

(…) Věřte, že jestli byste v některý den mohl nás viděti na rozkopce, kdy již silnější vedro započne, to Vás mohu ubezpečiti, že byste mě mezi druhými lidmi na místě nerozeznal. Vaši kominíci se s námi srovnati nesmí – oni jsou proti nás přece jen k poznání, jsou pouze začerněni, ale na nás leží hromadné množství černého prachu, smíšeného s potem.

Se štěstím v patách

Na ten nápad se štěstím přišel jistý pan Savenko, když v roce 1910 v listě Kijevljanin (Kyjevan) konstatoval:

Všude práce Č. V. Chvojky provázelo „štěstí“ – avšak již okolnost, že „štěstí“ šlo všude za p. Chvojkou, jasně ukazuje, že jeho „štěstí“ není výslednicí řady šťastných případů, ale výsledkem ohromné, talentu plné práce, vyrostlé z lásky a pevné vůle.

Byl jsem předešlého roku svědkem, když znamenitý jeden náš akademik, prohlížeje v usedlosti M. M. Petrovského vykopávky, pravil: „Nu, má ale ten Chvojka štěstí!“ – Ale což je pravda, že objevy Chvojkovy dokazují jen to, „že má štěstí?“

 Čím vším Chvojka zaplatil za své štěstí? Odtržením od milované vlasti, kam se už nikdy nevrátil; vysilující dřinou ve jménu vědy, která mu nepřinesla žádné bohatství; hořkým pocítem z postojů ruského prostředí, které jako celek (vyjímaje několik opravdových přátel) v něm stále vidělo cízince, do smrti mu předhazovalo, že vlastně nemá pro své badatelské úspěchy vysokoškolskou kvalifikaci; fyzickým vyčerpáním, které jej stále rychleji přibližovalo smrti.

Už se samým jeho jménem prováděly změny prostředí leccos divného. Když se 8. února 1850 narodil v Semíně u Přelouče v rodině obyčejného polabského rolníka, dostal obyčejné jméno Vincenc. Do češtiny se toto jméno převádí jako Čeněk, a někdy se tak psalo i o Chvojkovi L ale on sám se tak nikdy nepodepisoval.

Jestliže se u jeho příjmení objeví skutečně iniciála Č., znamená to Častoslav: to bylo vlastenecké jméno, které Chvojka podle starých obrozeneckých zvyků přijal, když studoval v Chrudimi a potom v Praze a dostal se do okruhu uvědomělých studentů. Občas jím ještě dlouho potom podepisoval své listy třeba i rodičům.

V Rusku – přesněji na Ukrajině, která se stala jeho druhým domovem – užíval iniciál V. V. Vikentij Vjačeslavovič (písmena Č. V. v Savenkově článku jsou tedy jakousi „neautorizovanou“ kombinací). Když k tomu přičteme, že Ukrajinci měli ve zvyku měnit jeho jméno na Chvojko, což jim znělo lépe, vidíme, že ani po formální stránce to náš badatel neměl jednoduché.

Pokud jde o jeho studia, je pravda, že vysokoškolské vzdělání neměl. Ti, kdo mu to vyčítali, zřejmě nevěděli, že je nedokončil právě kvůli lásce k Rusům a Rusku – a jak se zdá, i k Rusce.

Dosud poznával jen střední Evropu (v roce 1868 byl v Berlíně, Hamburku, Mnichově a Vídni), ale později se v Praze seznámil s rodinou Alexandrovských, se kterou odešel roku 1876 do Kyjeva. Patrně to bylo kvůli jedné z jejích dcer, která pak onemocněla nevyléčitelnou duševní chorobou. Chvojka zůstal do smrti starým mládencem – a zůstal také v Kyjevě už natrvalo.

Snad mu jako synovi úrodného Polabí učarovala ukrajinská půda. Získal v Kyjevě domek se zahradou a nějaké pozemky nablízku, pustil se do vynalézavého pěstitelství, psalo svých poznatcích do novin a časopisů, sklízel medaile na ruských výstavách i od Francouzské akademie za účast a úspěch na světové výstavě v Paříži. Kdy přišel na to, že z černé země v povodí Dněpru může vzejít i poznání nejstarších slovanských dějin? Jeho otec se to dověděl určitě už před rokem 1891, protože první nám známá zmínka v Chvojkově dopise domů z 5. května toho roku nepovažuje to sdělení za žádnou novinku.

Už tady si Chvojka stěžuje na nesnadné podmínky vykopávek ve stepi; už tady můžeme sledovat, jak postupně odvyká mateřské řeči, jak do jeho slohu stále více pronikají ruské vazby i slova.

V době nyní nastupující, jak Vám známo, bývám zřídka jen doma, hledám v rozmanitých místech dávno prošlé, zvláště ale první sledy našich slovanských praotců; jak dalece jsem v tomto uspěl, ukáže vám doba budoucí, práce zůstalo ještě mnoho mnoho však již jest z mé strany učiněno.

Letošního roku rád bych ohledl hranici Charkovské, Kurské, Černigovské, Jekaterinoslavské a od části i Chersonské gubernie, kam přes 2–3 dny již odjíždím. Nejtrapněji při kopaninách na mě účinkují hromadná stáda komárů a zvláštní druh malé, no horší ještě komára, mušek, jich takové jest někdy množství ve vzduchu, že dobytek od nich hyne tím, že nalezouce jemu v nozdry, uši i huby, jej svým množstvím zadusí; nám v tom trochu pomáhají silné, husté a dlouhé závoje se zašitým v nich pro oči sklem, jak u brejlí bývá.

Pokud se mušky domnívaly, že odradí Vincence Chvojku, tvrdou selskou hlavu, od archeologické práce v ukrajinských stepích, silně podcenily jeho vůli a houževnatost. Škoda opravdu, že nevíme, jaký podnět se v něm spojil se starou láskou k Rusku a Slovanstvu, aby dal vyrůst takovému badatelskému nadšení u člověka dosud úplně jinak zaměřeného!

Byly tu ostatně horší překážky, před kterými nestačilo zalézt pod síť, ty se musely řešit činem. Nebyly peníze na cesty, na dělníky. Nebylo u koho se školit, získat poučenÍ. Ruští archeologové viděli především krásu antiky a zlato Skytů; se slovanskou archeologií začínal na dněperských mohylnících a hradištích teprve krátce před Chvojkou či současně s ním Vladimír Iljič Sizov — ale v Kyjevě samém nebylo dosud ani muzeum, ani jakákoli archeologická instituce — ve městě, které bývalo hlavou Kyjevské Rusi, ve středisku nejstarší ruské kultury a kolébce národních dějin! Bylo třeba udělat dvě věci: získat prostředky a vytvořit si základnu.

 

Vincenc (Vikentij Vjačeslavovičj Chvojka v roce 1875

To první se podařilo snadněji. Ve velkém městě Kyjevě se našlo několik zámožných lidí, statkářů, aristokratů, důstojníků, kteří byli ochotni financovat vykopávky, aby založili nebo obohatili své sbírky – odznak společenského postavení. Z nich jsme už poznali generálporučíka von Brandenburga, jednoho z četných Němců ve vysokých funkcích carského Ruska; Němcí měli k archeologii odjakživa blízko a projevovalo se to i v Rusku. S generálem spolupracoval Chvojka dlouhá léta. Ale větší význam pro jeho budoucnost mělo přátelství s B. I. Chaněnkem.

To byl totíž hlavní Chvojkův „protektor“. Jeden z nejbohatších lidí v Kyjevě, ale zároveň jemný a vzdělaný, s hlubokým citem pro umění (hlavní jeho pýchou byla skutečně mimořádná sbírka západoevropského malířství z několika století), navíc přední představitel národně uvědomělého ukrajinského měšťanstva, ochotný vynaložit majetek na průzkum nejstarších památek své země. Jistěže aní tato spolupráce nebyla pro Chvojku vždycky snadná, hlavně když musel respektovat 

 

výkop

Na rub tohoto snímku si Chvojka poznamenal:
    „Na vykopaninách. Dělníci budou snídati.“

 

přednostní zájem Chaněnka — sběratele o reprezentativní exponáty. Ale ani jeden z nich nebyl na vzájemné spolupráci škodný. Kdyby byl chtěl, mohl s ním Chvojka i cestovat — na Kypr, do Egypta —, ale to on odmítal; práce jej držela při zemi, černé a sypké jako šňupavý tabák.

S muzeem, ze kterého soukromé sběratelské zájmy nemohly tolik těžit, to tak snadné nebylo, ale nakonec i taková věc se podařila. Kdo z těch, kdo dnes navštíví a studují „zlatý fond ukrajinské archeologie“, jednu z největších evropských sbírek v Ústředním historickém muzeu Ukrajinské SSR v Kyjevě, vzpomene na českého samouka, který stál u jeho kolébky? který prosadil tu myšlenku u poměrně obětavého Chaněnka a jeho prostřednictvím i na dalších, rozhodujících místech? kte,rý byl prvním správcem archeologických sbírek, zpočátku téměř jediných v muzeu (ale muzejního sluhu, kterého měl k ruce, si musel platit ze své kapsy) — a který přesto dokázal zaplnit „své“ muzeum skutečnými vědeckými poklady?

Tenkrát konečně Chvojkova práce došla jistého uznání na veřejnosti. Kyjevské uměleckoprůmyslové a vědecké muzeum gosudara imperátora Nikolaje Alexandroviče, tedy pokřtěné (devótně a s nadějí na větší podporu vlády) po caru Mikuláši II., navštěvovali při pobytu v Kyjevě ministři a jiné vážené osoby;

jeho budova se sloupovým portálem řeckých chrámů, vyrostlá na nároží křižovatky zakončující známý Kreščatik nedaleko břehu Dněpru, se stala ozdobou města. Sám prezident Akademie věd, velkokníže Konstantin Konstantinovič, s gubernátorem kyjevským navštívil muzeum v roce 1907 — a nejen muzeum, ale i Chvojkovy vykopávky a dokonce i jeho byt na Podolu v Bratské ulici, aby s ním pobesedoval nad novými nálezy.

Z cestovních deníků /5/

 

PAVEL PAPÁČEK V KYJEVĚ (1899)

Již o 7. hodině ranní za překrásného počasí vyjel parník Běžica dolů po Dněpru. Po malých nucených zastávkách (vjeli jsme trošičku na mělčinu a podruhé zase stála nám v cestě jiná loď právě na tom místě, kde pro plavbu parníků schopné koryto řeky Dněpru jest velice úzké) o jedné hodině přistanuli jsme asi 80 verst daleko od Kyjeva na pravém břehu Dněpru a vsedáme do připravených kočárů a po příkrých, vpravdě krkolomných cestách vyjíždíme do vesnice Grebenki zvané. Toť místa, kde učinil V. V. Chvojka znamenité své nálezy, o nichž výše byla už zmínka.

Udiveni prohlížíme již včerejšího dne pod vedením Chvojkovým vykopané jámy, nalezené nádoby a nářadí, chodíme po spečené půdě a znovu vsedáme do vozu. Na druhé straně vesnice rozkopány dva skytské kurhany, bohužel dosti chudé. Posilnivše se ve vsi Južki zvané u pohostinného statkáře J. A. Bajkovského, na jehož majetku kopáni se dálo, vyjeli účastníci na třetí místo, kdež objevena stejná kultura jako na místě prvním. Hraběnka Uvarovová s profesorem Antonovičem vlastníma rukama vyhrabali tu ze země velikou nádobu s originelním ornamentem. Provázeni statkářem a velmi ochotným okresním komisařem, vrátili se účastníci na parolod; kdež podána večeře, jež zakončena šampaňským a řadou přípitků.

O jedné hodině s půlnoci přistáli jsme pod Kyjevem. (…) Nepodařilo se mi na exkurzi mluviti delší dobu s p. Chvojkou, zato druhého dne jsme si pohovořili. Položil mi pak přímou otázku: „Čí, myslíte, že to jsou památky?“ Váhal jsem s odpovědí, neznaje jeho náhledu. Pak jsem pověděl: „Myslím, že Slovanů.“ „Vidíte, a to já říkám také,“ s radostí vece p. Chvojka, „a už dlouho.“

 

Od mamutů ke svatému Vladimírovi

Byl to velkolepý podnik, ten jedenáctý sjezd ruských archeologů. V Kyjevě se v srpnu 1899 sešli všichni, kdo měli co říci k minulosti Ruska a Slovanů. Čechů tu bylo zdaleka nejvíc ze všech zahraničních hostí: Českou akademii zastupoval historik prof. Jaromír Čelakovský (syn velkého básníka), Národní muzeum prof. J. L. Píč [1] (ten nesměl chybět na žádném podobném podniku), za Karlovu univerzitu prof. Lubor Niederle[2] a tři představitelé etnografie a dějin práva, za Společnost přátel starožitností českých berounský učitel Papáček; s Píčem přijeli jeho nejbližší archeologičtí druhové Felcmana Vaněk.

Česká účast byla velmi přátelsky přijata a způsobila podiv, když se ukázalo, že všichni dovedou víceméně mluvit rusky; řada z nich se proto úspěšně zhostila funkce předsedů jednotlivých zasedání, zejména v I. sekci věnované „starožitnostem prvobytným“. O náplň jednání se zato přičinil do značné míry ruský Čech Chvojka …, … ať nepřímo (když prof. Armaševskij přednášelo stanici lovců mamutů v Kyjevě) nebo přímo: přednášel o svých vykopávkách u vsi Tripolje, 26. srpna připravil s mladším kolegou V. A. Gorodcovem demonstrační výzkum slovanských mohyl pro parníkovou exkurzi, která ale měla smůlu — pršelo, bylo chladno a nenašlo se skoro nic. Mnohem lépe dopadla o tři dny dříve jiná exkurze, kterou na Chvojkovy vykopávky uspořádal jen pro užší zvanou společnost (hlavně zahraniční) Chaněnko a o které nám už vyprávěl učitel Papáček.

Chvojkovy objevy měly skutečně převratný význam: neobjevovaly sice hromady zlata (jako často už stereotypní rozkopávání skytských mohyl), ale odkrývaly nové stránky pravěké minulosti Ruska. V tom měl Chvojka opravdu štěstí — téměř co výzkum, to archeologická senzace. Navíc v roce 1893 objeví Chvojka kousek od svého bydliště, v Kirillovské ulici na Podolu v Kyjevě, sídliště lovců mamutů! Ta ulice se dnes jmenuje Frunzeho, ale Chvojkovo naleziště na místě dnešních domů čp. 59—61 se stále v knihách uvádí jako Kiriljovská stanice.

Stačila trocha pozornosti. Tenkrát tu byl jakýsi ostroh spraše (cihlářské hlíny), vymezený dvěma roklemi směřujícími k Dněpru. A na úpatí svahu, tehdy pod 20—22 metry sprašového nánosu, vyčnívaly mamutí kosti; u mamutích kostí se objevily četné rozlámané kly — asi zásobárna slonoviny, u klů zbytky ohnišť, u ohnišť kamenné nástroje … sídliště z poslední doby ledové bylo na světě. První skutečný ukrajinský objev ze starší doby kamenné či paleolitu, nejstaršího stupně lidské kultury.

Já kopal několik neděl, — zvěstuje Chvojka s jistou pýchou otci do Semína, — učenci, profesoři bývali každodenně při mně, obecenstvo valilo se celými davy na místo, jím se objasňovalo, co a jak asi tenkráte v onom šedověku bylo. Nyní učenými našimi přiznáván můj nález za nejstarší, který doposud byl učiněn, a dokazující tak skvěle, že člověk žil již s těmi kolosy zvířaty, která dávno vyhynula a na které trochu podoben je náš nynější slon a s kterými arciť měřiti se nemůže co do velikosti se dotýče. Škoda, velká škoda, že zuby a kosti, jak vzduch je počal osušovati, to ony počaly se rozpadávati a přes několik neděl rozsypaly se úplně, kamenné věci arciť se zachovaly, jakož i druhé předměty, které člověk tehdejší zrobil.

Zpočátku bylo kopání namáhavé pro spousty hlíny v nadloží. Ale v roce 1899 nový majitel usedlosti tady začal těžit hlínu pro svoji cihelnu a zakrátko vršek odkopal. Celá plocha pod ním byla sídlištěm ze starší doby kamenné … Objevily se popelovité plochy a nahromadění mamutích kostí a klů; některé z nich určitě byly zbytkem stanovitých chatrčí, ale tenkrát by to byl ještě nikdo nepoznal (Chvojka sám si myslil, že lovci mamutů bydlili v jeskyních, které si vyhloubili do spraše).

A skoro nakonec přišel nález nejvzácnější.

Veleslovutný příteli! — píše Chvojka 26. 7.1900 do Prahy profesoru Niederlovi, s nímž se spřátelil na kyjevském sjezdu. Dnešního dne dovoluji sobě prvnímu Vám sděliti veledůležitou zprávu. Včera, při mých rozkopkách po Kirillovské ulici v známém Vám nalezišti (…), nalezli jsme konečnou část kla s takovou zdařilou na jeho povrchnosti kresbou, že mohu vzhledem její prazvláštní charakteristiky směle říci, že do té chvíle neměli jsme nikde nic podobného. (…)  To není práce toho nízkého tvora, jakého jsme zvyklými sobě představovati, to jest dílo velikého tvůrce, svobodného, vskutečného genija té doby.

To tady opravdu ještě nebylo. První dílo nejstaršího umění na půdě východní Evropy, srovnatelné s objevy z Francie. Odlomený hrot klu, 30 cm dlouhý, byl pokryt schematickými rytinami, z nichž jedna snad představovala ptačí hlavičku.

 Po starší době kamenné následuje mladší a pozdní (neolit a eneolit). Nevypadá to jako nadsázka, když si teď řekneme, že i toto období na Ukrajině pro vědu objevil a prokázal „diletant“ Chvojka? Že našel a popsal kulturní památky prvního čistě zemědělského lidu, který tenkrát osídlil úrodné půdy od Rumunska až za Dněpr?

Tenhle objev nebyl náhodný. Chvojka už po nějaký čas sledoval možnost výskytu památek po nejstarších zemědělcích, protože by nebylo pochopitelné, kdyby se v tak úrodných krajinách nenašly. Už roku 1896 přišel při kopání v Kirillovské ulici na odpadní jámy se střepy nádob, které na tu dobu ukazovaly — to je vlastně datum objevu ukrajinského neolitu. Ale Chvojka potřeboval opravdové velké sídliště, aby je prokopal a získal celkový obraz nejstarší zemědělské kultury. Takovou možnost mu přinesly nálezy u vsi Tripolje (ukrajinsky Trypile).

 Když dostal v roce 1897 do rukou keramické střepy prvního nálezu odtamtud, hned poznal, že jde o tutéž kulturu jako v Kyjevě, a spěchal na novou lokalitu (byla na pravém břehu Dněpru, 45 km jihovýchodně od Kyjeva). Vykopávky u Tripolje začaly hned toho roku a trvaly dvanáct let. Objevovala se pěkná jemná keramika, zdobená barevnou malbou spirálovitých vzorů — černých, červených a bílých; někdy i nádoby zdobené plasticky, například zvířecími hlavičkami, ale i celé lidské sošky z vypálené hlíny. To všechno na podivných oválných, až obdélných plochách o několikametrové délce, tvořených spálenou hlínou a popelem třeba í v několika vrstvách. 'Tyto plošinky („ploščadky“, jak se jim začalo říkat) se Chvojkovi objevily i na dalších nalezištích a staly se nejnápadnějším rysem sídlišť této nové kultury východoevropských rolníků, která dostala název „tripolská“ či „trypilská“.

Co si jen Chvojka a pak i jeho současníci nalámali hlavu, k čemu asi ty plošinky sloužily! Mudrovalo se o tom na kyjevském sjezdu (kde Chvojka tuto kulturu poprvé představil odborné veřejnosti) i v učených pojednáních. Chvojka došel k názoru, že to byla obřadní místa, kde se spalovali zemřelí. (V tom se ale zmýlil, ve skutečnosti jde o podlahy shořelých obytných chalup, stavěných ze dřeva na povrchu země.) Pokud jde o stáří, potvrdil mu německý badatel H. Schmidt, který objevil podobnou kulturu v Rumunsku a Besarál:Íii, že sídliště s měděnými výrobky jsou nejmladší (kolem r. 2000 př.n.1., což je odhad kupodivu blízký modernímu datování), ostatní že jsou ještě starší.

Co však Chvojku zauj alo nejvíc, byl historický výklad nové kultury. — Chtěl jsem se rozhodně vyhnouti veškerým vývodům, — četl v jeho dopise prof. Niederle — chtěje ostati při onom kopáčem, podávajícím přesné zprávy o vykopaném materiálu, ponechávaje podrobnější opracování a úsudky zasvěcencům nauky, leč tentokráte do jisté míry musel jsem ustoupit rozmanitému naléhání a vyjádřit své mínění (které bylo asi takové): kultura tzv. ploščadek, objevovaná Chvojkou od Kyjeva až k Haliči, s inventářem jdoucím k Vám až do Čech, patřila národu árijskému, přišlému od jihu a vyvíjejícímu se tu dále nerušeně až do historické doby — jde tedy o předky Slovanů!

Na rozdíl od jiných soudil, že jde o expanzi z karpatské oblasti (a původně z egejské) — rovněž stanovisko blízké dnešnímu.

Ponechme teď stranou Chvojkovy zásluhy o poznání doby železné (když místo obvyklých mohyl obrátil pozornost na hradiště skytské doby — zkoumal i největší z nich, Pasterské hradiště v Podněpří — a odlišil je od slovanských) a všimněme si stručně Chvojkova velkého objevu ukrajinských popelnicových poli Do té doby nikdo nevěděl, že také tady existují rozsáhlá pohřebiště s urnovými žárovými hroby, podobně jako ve střední Evropě. Chvojka se na tuto otázku soustředil v poslednich letech minulého století. Jeho vykopávky desítek hrobů charakteru mladší doby železné u vsi Zarubiňcy i trochu mladšího pohřebiště s předměty římské doby uČernjachova daly jméno dvěma novým velkým kulturám východoevropského pravěku, dosud neznámým.

V posledních letech před první světovou válkou se Chvojkův zájem soustředil na raně historické slovanské památky z časů Kyjevské Rusi. Také tady slavilo jeho úsilí velké úspěchy, o to větší, že staroruské památky byly každému srozumitelné, u veřejnosti vyvolávaly značný ohlas: u těch, kdo milovali staré památky národních dějin, i u těch, kdo doufali, že obrat veřejného zájmu k historii staré pravoslavné Husi pomůže čelit bezbožným demokratickým či ještě horším tendencím neklidné současnosti.

Chvojkovi byly podobné úmysly cizí. Chtěl poznávat a objevovat — a zase se mu významné nálezy hrnuly do rukou samy jenom proto, že nesetrvával na vyježděných cestách a dovedl se kolem sebe dívat. Dosud znala ruská archeologie ze slovanských památek tradičně jen mohyly, nic jiného se nezkoumalo.

Chvojka opět obrátil jako první pozornost k památkám slovanského života, nejen smrti: ke hradištím, jejichž valy se rozkládaly na řadě míst Ukrajiny, často v místech připomínaných nejstaršími letopisy. Snad největšími valy byl opevněn dávný Bělgorod, objevený pro vědu Chvojkou u vsi Bělgorodky západně od Kyjeva. Další jeho výzkumy platily Iskorosti, hlavnímu z měst—hradišť volyňského kmene Drevljanů.

Informace z těchto vykopávek přicházely do „civilizace“ někdy opožděně. Chvojka se za to v roce 1912 omlouvá Niederlovi komickou historkou: Posílal jsem s dopisy na stanici (vzdálenou v deseti verstách) najmutého mužika, kterému jsem vždy dal na známky, které měl na stanici koupiti, nalepiti na dopisy a předati v poštovní skřinku. Leč jak mně (…) bylo sděleno, mužiček tento, ač jinak čiperný, okázal se nepoctivým, místo toho, by vždy řádně odeslal předané mu dopisy, z těchto několik prý zničil a peníze za známky sobě ponechal.

Když ovšem zprávy přicházely, budily senzaci — zejména z Bělgorodu, kde Chvojka roku 1912 objevil zbytky paláce velkého kyjevského knížete Vladimíra, základy snad prvních křesťanských kostelů na Rusi z 11. a 12. století.

Ale vůbec největší rozruch, který nadlouho zaměstnával veřejné mínění i denní tisk, způsobil Chvojka už o několik let dříve neočekávanými nálezy v samém Kyjevě. „Slovanské Pompeje“, „kyjevské Forum“, „ruský Kapitol“ — to byly přídomky, kterými noviny častovaly jeho objev. A přitom šlo zpočátku zase jen o maličkost.

 

Pohřebiště v Iskorosti

Odkrývání staroslovanského pohřebiště u Iskorosti ve Volyňské gubemii

Na počátku 19. století, poté, co slavný historik Karamzin, vydávající od roku 1816 Dějiny ruského státu, „objevil dávnou Rus jako Kolumbus Ameriku“, zrodil se zájem o památky nejslavnějšího střediska této dávné Rusi — vznikla dokonce komise pro pátrání po kyjevských starožitnostech. Ale tenkrát ještě nebyla archeologie pro svůj úkol dost zralá, a po polovině století všechen zájem jaksi usnul. Ještě při kyjevském sjezdu v roce 1899 nemohl oficiální představitel kyjevské archeologie profesor V. B. Antonovič ukázat návštěvníkům vlastně téměř nic.

Přitom každý věděl, kde býval starý kyjevský kreml. Kdyby ti kabinetní historikové trochu prošli ten kousek terénu, kdyby z praxe věděli — jako Chvojka —, že nejnadějnější pro nový objev jsou rokle a strže s obnaženým průřezem starších vrstev, byl by si určitě už dříve někdo všiml kamenných zbytků zdiva z červené žuly, které se v klidu zapomnění rozsypávalo na svahu ovocného sadu pod Desátkovým kostelem (Desjatinnaja cerkov), patřícího k usedlosti jistého doktora Petrovského. To, co v roce 1908 černigovský archeologický sjezd nazval „novou érou v ruské archeologii“, začalo o rok dříve tím, že Chvojka vlezl do zmíněné strže a zdivo našel.

Dobová kresba zachycující Chvojkův objev hromadného hrobu svědectví pohnutých osudů starého Kyjeva

Zase v tom sehrála roli určitá náhoda: venkov kolem Kyjeva byl na jaře 1907 neklidný a Chvojka se obával vydat se dál od města, soustředil se tedy na hledání lokalit přímo v něm. Kolem nalezeného zdiva začal v květnu kopat a do října — přestože majitel sadu s ním bojoval a nutil jej „kličkovat“ s vykopávkami mezi stromy — objevil zbytky knížecích paláců i obyčejná obydlí a řemeslnické dílny z 10. století, z dob prvních křesťanských knížat—světců Olgy a Vladimíra (a samozřejmě i mladší věci), při paláci a kostele hromadný hrob stovek obránců Kyjeva proti Tatarům — a dole na dně pod kostrami byzantský kříž z 10. století, o kterém soudil, že mohl patřit samému knížeti Vladimírovi — „jasnému slunéčku“ ruských bylin. Šel ještě dál do minulosti: objevil vnitřní hradiště starého kyjevského kremlu a na něm pohanskou svatyni z doby předcházející Vladimírovu uvedení křesťanství na Rus.

Nepatrné prostředky, nevhodné podmínky, uznejme, že i dobové (nedokonalé) metody — a přesto takový výsledek! Za všechno mohl Kyjev děkovat činorodému úsilí jednoho člověka.

„Kdo by si byl'pomyslil, že tento pozemek ve svém nitru chová takové starožitné památky?“ slýchal prý od návštěvníků těch vykopávek A. Savenko a zmiňuje se o tom i ve svém článku pro Kijevljanina; samozřejmě že se to dalo myslit! Podiv se dá vyslovit hlavně nad tím, že to nenapadlo nikoho už dávno před Chvojkou, že se o to nikdo nepokusil.

Ať tak či onak, starý Kyjev se vynořil ze země během dvou let za pozorné účasti publika i odborníků z celého Ruska. Podívat se přijel velkokníže Konstantin, car si dal v Petrohradě předložit Chvojkovy nálezy; Akademie věd schválila návrh a plán systematického výzkumu starého Kyjeva, který Chvojka sestavil na podnět akademika Kondakova. Car určil na vykopávky 2 000 rublů ročně po deset let. Jenom návrh na koupi pozemku doktora Petrovského státem neprošel ve státní dumě, ač byl podporován několika desítkami poslanců: Petrovský chtěl 300 000 rublů, a to se ministerstvu financí oprávněně zdálo přehnané.

Chvojkovy dny se však krátily a jeho zdravotní stav to kolem roku 1910 začal dávat najevo. Vyčerpaný badatel se začal ohlížet po svém díle. Rád by sebral své roztroušené články a zprávy do jednoho velkého spisu o osídlení Ukrajiny od pravěku až po dobu Kyjevské Rusi. A rád by se potom vrátil domů, dožít svůj život v zemi, na kterou nikdy nezapomněl. Vždyť s ní pořád udržoval styky: pravidelně psal rodičům a sourozencům, přijímal návštěvy z Čech a dělal pro ně, co mohl („velmi milý člověk“, napsalo něm Julius Zeyer, „mužem zlatého srdce“ jej nazval Lubor Niederle). Nerozlišoval, ke kterému táboru českých archeologů kdo patří. Niederle stejně jako J. L. Píč, kteří se během kyjevského sjezdu vyhýbali jeden druhému, aby se nemuseli setkat, byli u něho ve stejné vážnosti a oběma posílal vše, co pro svoji práci potřebovali. Ani na pražské Národní muzeum nezapomínal s dary a zasílal sem nádoby a hliněné sošky z tripolských nalezišť.

A přece se mu žádný z obou záměrů nesplnil. Místo velkého díla stačil v roce 1913 vydat jen jakýsi předběžný účet ze svého snažení — knihu Dávní obyvatelé středního Podněpří a jejich kultura v předhistorických dobách (podle vykopávek). A domů se už také nedostal. Vypukla světová válka. Bylo mu pořád hůře a na sklonku prvního válečného podzimu, 2. listopadu 1914, v Kyjevě zemřel. Doma se to ani nedověděli, zvěst o tom přišla až po válce.

planek

Kyjev — plán vnitřního města v době Chvojkova působení.

Bb—Bibikovský bulvár (dnes Ševčenkův), Ki—Kirillovská ulice (dnes Frunzeho), Kk—Kreščatik, l—paleolitické naleziště V. Chvojky, 2—nejstarší Kyjev Desátkový kostel, 3—muzeum, kde Chvojka působil (dnes Kyjevské muzeum ukrajinského výtvarného umění), 4—Univerzita sv. Bladimíra (dnes Státní univerzita T. Ševčenka),  5—Chaněnkův dům (dnes Kyjevské muzeum západního a východního umění), 6—Kyjevsko—pečerská lavra, 7 —nádraží

Kdo za těchto podmínek mohl pokračovat v jeho díle? Snad, vzhledem k válce, bylo štěstí, že Chvojka neměl žádné žáky ale dvě žačky. Od prvních let našeho století to byla slečna Skrylenková pomáhala při kyjevské edici části Niederlových Slovanských starožitností, naučila se docela dobře česky. V roce 1905 ji jmenovali správkyní nového muzea ve městě Jekatěrinoslavi (dnešním Dněpropetrovsku), když se tam chystal další archeologický sjezd; v tehdejší době mimořádné uznání pro ženu. Její místo v Kyjevě pak nahradila Valerie Kozlovská. Převzala Chvojkovu práci a udržela i jeho památku až do doby, kdy bouře a převraty těch let dozněly a mladá sovětská archeologie mohla začít budovat na tom, co kladného zbylo z minulosti. Chvojka byl jedním z prvních a hlavních představitelů evolučního, vývojového směru ve výkladu archeologických nálezů v Rusku. Přestože chtěl zůstat „kopáčem“, nakonec vytvořil ucelenou a zajímavou teorii o souvislém a nepřetržitém vývoji osídlení na středním Dněpru, který měl začínat u lovců mamutů v mladším paleolitu, vést přes tripolské zemědělce, dobu bronzovou a železnou (skytskou), popelnicová pole až k historickým Slovanům v 8. a dalších stoletích našeho letopočtu. Uvedené kultury byly tedy vlastně jen vývojovými stupni v historii původního domácího středodněperského lidu, Praslovanů od doby kamenné. Dočasné vpády (např. Skytů) neovlivnily podstatu tohoto zemědělského lidu, který zůstával stále týž. Toto první evoluční schéma ruského pravěku mělo ovšem své slabiny, třebaže svým pojetím bylo v té době pokrokové. Dnes bychom rozhodně nepovažovali tripolský lid (a tím méně lovce z Kirillovské ulice) za Slovany. Zda byli Slované mezi kmeny uváděnými ve starověku jako skytské, zůstává předmětem sporu a teprve o kulturách popelnicových polí se uvažuje v souvislosti se vznikem Slovanů, ačkoli ani jejich vztah ke Slovanům není jednoznačný. Všechno ale svědčí o jednom: výsledky Chvojkovy práce jsou stále živé, mluví se o nich, pracuje se s nimi dál. 

[1] PhDr. Lubor Niederle (pseudonym též L. Novotný), 20. 9. 1865, Klatovy – 14. 6. 1944, Praha, byl český slavista, antropolog, etnolog, archeolog a muzejník. Je považován za zakladatele moderní archeologie v Česku. Syn klasického filologa Jindřicha Niederleho. Jeho synovcem byl chirurg Bohuslav Niederle, prasynovcem potom fyzik Jiří Niederle.

[2] Josef Ladislav Píč, 19. 1. 1847 Mšeno u Mělníka – 19. 12. 1911 Praha, historik a spoluzakladatel české archeologie.